Stoupání na horu

Daleko na vyprahlém jihozápadě leží indiánská vesnice. Za ní se na obzoru tyčí vysoká hora, která se zvedá přímo z pouště. Výstup na tuto horu je považován za velký čin, a tak se na pokus o její zdolání těšili všichni chlapci z vesnice. Jednoho dne jim náčelník řekl: „Tak, chlapci, dnes můžete vyrazit a  pokusit se horu zdolat. Vyrazte hned po snídani a dojděte tak daleko, kam zvládnete. Až budete unaveni, vraťte se, ale každý mi přineste větvičku z  místa, na které dojdete.“

Chlapci vyrazili plní naděje, každý z nich s pocitem, že vrchol jistě zdolá.

Brzy se však přiloudal nazpět první a vztáhl k náčelníkovi ruku, v níž držel kousek kaktusu.

Náčelník se usmál a prohlásil: „Chlapče můj, nedošel jsi ani k úpatí hory, vždyť ty jsi ani nepřešel poušť.“

Později se vrátil druhý chlapec. Nesl snítku pelyňku.

„Vidím,“ pravil náčelník, „že jsi došel k úpatí hory, ale vzhůru jsi nešplhal.“

Další hoch držel větvičku z topolu.

„Dobré,“ řekl náčelník, „ty ses dostal až k pramenům.“

Další se vrátil později, se snítkou z řešetláku. Když ji náčelník uviděl, usmál se a pravil: „Ty jsi začal lézt na horu a dostal ses až k prvnímu kamennému splazu.“

Později odpoledne se vrátil chlapec s ratolestí z jalovce a náčelník prohlásil: „Dobrá práce, dostal ses až do poloviny hory.“

O hodinu později přišel další s větévkou z borovice. Jemu náčelník řekl: „Výborně! Došel jsi až ke třetímu pásmu, zvládl jsi tři čtvrtiny výstupu.“

Slunce už bylo nízko nad obzorem, když se vrátil poslední. Byl to milý chlapec s ušlechtilou povahou. Přistoupil k náčelníkovi s prázdnýma rukama, ale s rozzářeným výrazem ve tváři, a pravil: „Otče, tam, kam jsem došel, nebyly žádné stromy. Nenašel jsem žádnou větvičku, ale spatřil jsem Zářící moře.“

Nyní se rozzářila i tvář starého muže a slavnostním zpěvavým hlasem pronesl: „Poznal jsem to! Poznal jsem to, když jsem ti pohlédl do tváře. Byl jsi na vrcholu. Nepotřebuješ žádné větvičky jako důkaz. Je to napsáno v tvých očích a zvoní to v tvém hlase. Chlapče můj, pocítil jsi opojné nadšení, spatřil jsi nádheru hory.“

Pamatujte na to, hledači lesní moudrosti! Orlí pera a mistrovství, která nabízíme za vykonané činy, nejsou „ceny“ – jsou to důkazy toho, co jste vykonali a kam až jste došli. Jsou to pouhé větvičky nasbírané po cestě, které vám mají ukázat, jak daleko jste se dostali při stoupání na Horu.

dle E. T. Setona